Existují různé druhy kaváren. Módní až mondénní, do kterých chodí po krátký čas všichni, kdo chtějí být vidět (a posléze nikdo). Kavárny pracovní, se stolky zarovnanými diáři, šanony a laptopy a s těmi nejpodivuhodnějšími vyzváněními mobilů. Také kavárny - čekárny, kam lidé přicházejí hlavně za deště a nebo má-li vlak či autobus zpoždění a nad šálkem chladnoucí kávy trpně a neslyšně hudrují na osud. Dále kavárny turistické, umístěné na patřičných místech u různých pamětihodností a s kávou pramizernou, neboť hosté sice už podruhé nepřijdou, ale stejně je stále plno. Také kavárny literární a umělecké, kam chodí mladí i staří tvůrci pomlouvat ty zrovna nepřítomné a kavárny studentské, v nichž se lehce a snadno řeší i ty nejtěžší existenční a světové problémy. A pak jsou tu kavárny – instituce, nepominutelné součásti městského života, kam pravidelně chodí všichni, kdo si potřebují na chvíli odpočinout od rodiny, školy, práce, šéfa a dalších životních pohrom a hlavně si důkladně, pořádně a s chutí sdrbnout.
Cafe Bajer A přesně takový typ kavárny vybudoval na pardubickém korzu, třídě Míru, pan Milan Bajer. Muž s neuvěřitelnou vitalitou, pracovitostí a kuráží a také s podivuhodným koníčkem. Původně číšník, absolvent hotelové školy s letitou praxí v Rakousku, pojal nápad vybudovat kavárnu v okamžiku, kdy město vypsalo výběrové řízení na dvě kvelbené místnosti s vchodem z bočního dvorku. A to ve značně vybydleném domě a s částí původních nájemníků. Se svým projektem kavárny vyhrál, zařídil místnosti, přijal první personál a osobně pak postával v tureckém fezu na chodníku a lákal lidi dovnitř. A protože věděl, že základem dobré kavárny je kvalitní káva, pár dobrých moučníků, hbitý personál a hlavně a převážně přívětivá atmosféra, lehce pozměnil svého letitého koníčka, sbírání starých smaltovaných reklamních cedulí pojišťoven, a postupně zaplnil stěny nádhernými dobovými reklamami na Franckovu kávu, kolínskou cikorku, mýdlo Hellada, čajový margarin Smetol, polévkové kostky Maggi, vratislavickou přírodní minerálku Vebrovku, čokoládu Stollwerck, kakao Bensdorp a spoustou a spoustou dalších. A také starými americkými kamny a ohromnou pokladnou National, která při každém vyjetí šuplíku staromódně cinkne. Postupně pak přidal ke dvěma původním místnostem zimní zahradu (kuřáckou), malý dvorek s teráskou a dvě další velké místnosti do ulice. Litinové stolky s mramorovými deskami namísto obvyklého plastu, klavíristu, hrajícího v hlavní místnosti typickou „kavárničku“ a malé květinářství, které je nedílnou součástí kavárny a svojí zelení dotváří přátelskou a vlídnou atmosféru, i obsluhu v tyrkysových halenkách a pruhovaných zástěrách, za chviličku berete jako milou samozřejmost. Zrovna tak jako domácí štrůdl, domácí koláče a Sacherův dort, který pro kavárnu peče cukrářka v důchodu, nebo domácí uzené, připravované kamarádem řezníkem. A šlehačka je tady vždy čerstvě ušlehaná, bez stužovače. Žádné dlouhatánské jídelní a nápojové lístky, žádné mrazící boxy, žádné mikrovlnky: „jen“ pár druhů dobré kávy a pár vždy čerstvých a chutných věcí k zakousnutí. Jak prosté, chce se říct!
Není pak divu, že Cafe Bajer je tak častým místem schůzek: jen během čtvrthodinky, co jsem seděl u stolku na dvoře, prošlo kolem mne sedm párů dívek a paní, se zřetelně viditelnou touhou už už se posadit ke stolku, napít se voňavé kávy a pořádně, s chutí si poklábosit. Ale ani zamilované párky a větší společnosti nejsou výjimkou. A když čas od času v kavárně hraje a zpívá saxofonista David, původně z Bostonu, bývá zde beznadějně plno. A tak se vůbec , ale vůbec nedivím, že si pan Bajer dal svoje jméno do názvu kavárny: vybudoval totiž podnik, na který může být právem pyšný. A také se už vůbec nedivím povzdechu Karla Čapka: To je hrozné! Venku je tak krásně a člověk nemá na kavárnu! Až budete v Pardubicích, přesvědčte se sami.
Miroslav Macek